Kapitola 1
Prosím komentujte Moje první povídka.Krátká, ale alespoň něco ne? Děj navazuje na pátý díl HP.
KAPITOLA 1
Harry Potter ležel v posteli a vzpomínal na Siriuse. Po tvářích mu stékaly slzy proudem. "Ššš, tiše můj malý, maminka je s tebou, už neplakej můj broučku," ozvalo se tiché zašeptání. Harry nechal oči zavřené, bylo to zvláštní. "Už brzy Harry, už brzy se shledáme, už brzy budeme zase rodina: já, ty a táta," pokračoval šepot, Harry prudce otevřel oči, ale nic neviděl. "Už brzy," uslyšel ještě a pak omdlel.
"Co je s ním?" slyšel starostlivé hlasy a probral se. "Harry, drahoušku," vypískla paní Weasleyová, když si ho všimla. "Co se stalo?" zeptal se Harry zmateně. "No kámo, dlouho jsi nepsal, tak se šli k tobě podívat a našli tě v bezvědomí, tak tě vzali sem a teď ses probral," objasnil mu to Ron. "jak dlouho jsem tady?" zeptal se Harry. "Čtrnáct dní, ale nic si z toho nedělej, já jsem byl jednou mimo dva měsíce, když mi bylo šest. Dostal jsem potloukem do zátylku," řekl Ron a pokusil se o úsměv, ale vyšel mu z toho jen škleb. "Co se děje?" zeptal se Harry, když si všimnul těch zvláštních pohledů. "Nic," vyhrkla paní Weasleyová a poslala Rona pryč. Do pokoje vešel Brumbál a zkoumavě se na Harryho podíval. "Zvláštní, velice zvláštní," řekl po chvíli a sedl si k Harrymu na postel. Paní Weasleyová odešla a Harry s Brumbálem osaměli.
"Harry, jak se cítíš?" zeptal se Brumbál, Harryho. "Dobře," odpověděl Harry. "Proč se na mě tak díváte?" zeptal se po chvíli. "Harry, zkus se kouknout do zrcadla," zašeptal Brumbál, Harry vyskočil a kouknul se do zrcadla, vyjekl, když spatřil svůj odraz. Nedíval se totiž na sebe, ale na nějakou stvůru. Měla rudé oči, a po rapatém obličeji jí stékal nějaký sliz. Harry se skrčil v koutě a šeptal si stále dokola. "To není pravda, to nejsem já, to se mi jenom zdá." "Harry, musíš mě pochopit, když se toho do začátku školního roku nezbavíš, tak tě nemůžu nechat studovat dál, protože bys jenom děsil studenty, pan Weasley měl co dělat, aby to rozdýchal," řekl mu Brumbál a odešel z místnosti.
Harry tiše seděl v koutě a přemýšlel, to nemohla přece být pravda, to je nesmysl, aby to byl on. "Ššš, můj broučku, všechno bude zase v pořádku, všechno se vrátí k starému, jen se neboj, brzy budeme zase spolu," uslyšel zase hlas své matky a opět omdlel..
Procházel nějakou chodbou, když tu se před ním zjevil muž, měl dlouhé šedivé vlasy a černé oči, prohlížel si Harryho zlým pohledem a pak řekl. "V pořádku, můžete pokračovat dál v cestě." Harry se rozešel dál a doufal, že ten chlap za ním nepůjde. Každou chvíli se otáčel, ale muž za ním nebyl ani při desátém otočení. Když se otáčel po jedenácté narazil do dveří, které se samy otevřely a Harry vpadnul do nějaké místnosti.
"Hele, člověk," zasyčelo nějaké stvoření. "A ne ledajaký, je to syn naší paní a našeho pána. Škoda že tu nejsou, měli by radost, protože se jim povedl," zasyčelo druhé stvoření. "Měli bychom ho přivítat, je to syn našich pánů, tím pádem je to i náš pán," zasyčelo i poslední, třetí stvoření. "Vítej, náš pane, čeho si žádáš, jsme Vám plně k dispozici, já jsem Ponk," představilo se první stvoření, mělo pět očí, šest rukou, bylo celé fialové a mělo netopýří uši, jako domácí skřítkové. "Vítej, můj pane, já jsem Bonk," představilo se druhé stvoření, které bylo zelené. "A já jsem Tonk," špitlo černé stvoření. "Co jste zač?" zeptal se Harry. "My jsem Linrauři. Kříženci démona, skřítka a elfa," odpověděl Bonk a podrápal se na holé hlavě.
"Kde to jsem?"zeptal se Harry po chvíli. "Pán je příliš zvědavý," zasyčel Tonk a začal kolem Harryho pochodovat. "Tonku, nech toho, je to náš pán," řekl Ponk a začal pochodovat vedle Tonka. "Ale já mu nevěřím, je příliš zvědavý a já nemám zvědavce rád," zašeptal Tonk a zastavil se. Bonk, který všechno sledoval, začal zpívat. Tonk, Ponk i Harry si zacpali uši. "Přestaň!!!" křičeli Ponk a Tonk současně a Bonk opravdu přestal. "To děláš schválně, teď jsem zapomněl, proč jsem se rozčílil," vyhrkl Tonk.
"Ah, náš pán, vy tu ještě pořád jste, já myslel, že už jste v pokoji a spíte," řekl Tonk tiše a zamrkal na Harryho svýma pěti očima. "Pán by si určitě rád lehnul, ale neví, kde je jeho pokoj, Tonku," řekl Ponk a taky na Harryho zamrkal. "Vy nevíte, kde máte pokoj, můj pane?" zeptal se Tonk ohromeně. "Pojďte za mnou, já Vám ho ukážu, já jsem věrný sluha, pojďte můj pane, pojďte," řekl Tonka a rozešel se ke dveřím, naproti těm, kterými Harry vpadnul do pokoje.
Harry se rozešel za Tonkem a nechal Ponka a Bonka v místnosti. Tonk Harryho vedl po mnoha chodbách a teprve po deseti minutách došli do pokoje. "To není kratší cesta?" zeptal se Harry znaveně, protože musel celou dobu utíkat. "Je můj pane, ale to byste neviděl naše krásné chodby, které já, Bonk a Ponk udržujeme. "Podívejte se na Váš pokoj, ten také udržujeme, květiny sem nosíme, jste spokojen, pane?" řekl Tonk. "Jistě, hm můžeš jít, Tonku," řekl Harry a Tonk s poklonou odešel. Harry si jenom sundal boty, lehnul si a okamžitě usnul.
Komentáře
Přehled komentářů
hm zajímavý, sece tomu tak trochu nechápu, ale to neva možná nám to další kapitoli tak trochu objasní. Chudák Harry, jestli bude vypadat tak napořád, tak se má na co těšit.
)))
(maurietka, 21. 4. 2008 20:00)